Noční oblohou do temna tmy oděnou, dobou přítomnou, žene se i vzduch prázdno přírodou, sovo má modrá, ve větvích borovice schovaná, ptačí vědomí už nemá, vejce jsou již dávno vylíhlá, tam ještě matka příroda viděla a tvořila, vidím tě přírodními kruhy živou, pohledem tvým na dřevěný pařez od stromku zhypnotizovanou, najdi si v dění, dějství raději kořist svou, tam tě najdu zcela procítěnou. Šiška vedle sovy vysela, plodem semena dalším životem se stala, do půdy spadla, aby se rozmnožila, už aby tu byla borovicová školka. Zajíc ve vědomí odpočívajíc na matku boží hledíc, hledá svoji samici, má na to hvězdičky nejvyšší bohyně Gaii, samici vábící svede je k sobě matka boží v dění základní rozmnožovací přírody, hvězdičkami měsíček odstrčí do správné polohy svítící, samce zajíce tím povzbudí i v jeho vědomí, svit měsíční zajíčkovi na boží cesty hřejivě rozjasní vše do úžasného dějství do úplného vyvrcholení přírody. Ať Turci nezapomenou na svou vlajku vlající, hvězda a půl měsíc jim přející, zrod přírody je v dimenzi vejci, přírodní vědomí je důležité přeci, minerální planetární naplnění je i k rozpohybování, tvoří v energetickém tlaku ve vzduchu prázdnu energii planetárního tření jiného typu vztlaku, ale první ženou prvního dějství v rozžhaveném minerálu je naplnění pouze ženy ke kojení k oživení vědomí k tomuto dějovému naplnění dojde vždy v prvním dějství prvotní přírody v ženském lůně v její galaxii tvorby.
Měsíc, hvězdy, příroda
