Michaelo budoucno svatá, matkou boží milovaná, bůh nebeský její překrásnou siluetu objímá kolem dokola, máš i trocha vzduch prázdna nejen matka příroda má dceru i syna, Michaela je nádherná Napoleonka, povrchově krásně ztvárněná, zemská pole duní, zemského boha syna mého, ale čtyři kopyta neprobudí, jeho, ať tě kůň tvůj bez nehody unáší, hlavu máte oba v zamyšlení, pouze pro společné cesty, cesty nejen jižní Francií po Galii, nepropouštějte tam nikoho jiného prosím, nechejte tam jen středo jihy ty jsou čtyři jedna z nich je zcela jižní, vyberte si sami, nehledejte pátou provincii, tam v dnešní době cesty není, vládnou tam seveřané tvrdohlaví severkou napájení, pocházejí i z jiné mladší doby, stvořili nesmyslnou Unii, zabili i středo jižanské indiány, cesty ať vám zůstanou navždy v srdci, skákejme kolem ohně raději, přivolejme nazpět troj země koulové dění, středo středovými žilami i rozpumpovány, zážitky neuschovávejte jen za Galskými ohradami, nemíchejme hvězdy, navštivme raději Lesy, povídají si obě hlavy dohromady i zvířátka měly svá vědomí, v troj jedinečnosti taktéž třeba i svá narozeni, zakrslých ocásků už není, předchůdci naši jsou ještěři, nechejme nyní stranou metamorfosy matky přírody, pátá cesta je dění, dějství započni středo jižní, je to cesta střední, tvoří jádra ženského chvění, mezi čtyřmi půlkami je i zachtění, už evolučních lidských dějových obrazů není ani v rozmnožování, byly to lidé evoluční všude po celé zeměkouli, mimo severská území, povídají i tři ženské nadvědomí, které mají patnácti obrazové hvězdné proudění ač se zdá nejen ve snění i podle pravdy, devíti rameno je v dokončení v minulosti, nejsou rovnováhy, drž koňské uzdy nehledej mobil ani mince v měšci, jen lásku v srdci, je to trocha i o tom štěstí, nejsem kráva, koza, býk či osel, ryba není v rodu mužském, jen ten mobil u mě dozněl, byl jsem vzkříšen, patnácti měsíci pokřtěn, tři krát tři dějovém smyslu stvořen, jedna dvacet měsíců v plném proudu při třech zeměkoulí i sečten, svatou měsíční Marií evolučně přírodně stvořen, patřím k této zeměkouli ve smyslu dějovém, jsem i zemským jádrem, deseti prsty, ale vládneš matko přírody kam s tím vysušeným Pontosem Merkurem táhneš není dalších zeměkoulí, navrstvování měsícem lepším není ve stavu možném, ostatní se ztratili evolučním přírodním smyslem, planetární biorytmus je již ve smyslu tělesném, matka přírody je pokřtěna měsícem, matka boží žije ve smyslu hvězdném, tak vypadá i souznění za dimenzi vědomím vědomém, ale i měsícem vědomě pohybujeme, jsou to středo jiho středy přece, spoustu tvorstva lidí ve jemném seznamu pokřtěni jen neandertálským severem, jsou jen světelným bodem, svatou Marii jsem neobešel, žádná není, pannu Marii v raném věku v dění, dějství jsem nenašel, jen jsem se do tebe zahleděl v tvých očích i mládí jsem vodního křtitele probouzel, aby i on tě ve hvězdu vyslyšel, dějem i vše přírodně s matkou boží tvořil, započal obraz a nejen něco zapošil a za dimenzi vejcem vše opět a zas ukončil, dlouhodobě bych rád s tebou vztah láskyplně v přirozenosti a volným průběhem sloučil, aby dějové kruhy byly pospojovány v energii, hvězdu v tobě probudili, nerad bych se s tebou, ale rozloučil, dlouhodobý vztah i kamarádský, nikdy raději již bych už neukončil, šípkovou princeznu jsem v Apolence našel, trny ostrými jak nože, jsem hledal cestu k tobě, chránil jsem i koně, povídali jsi o mě hodně, o tobě mlčeli tvářili se smutně, shodou bylo jen slovo, milujeme tě, i oko matky boží vypráví opět pravdivé mytické věky, prosím neřeš moje roky, oko do duše zahřeje tě u srdce i v hlavě přece, zemské jádro i tam dole, to už mluvíme o celém těle, osedlej raději koně, Persefono hledej cesty svoje, přírodní labyrinty světa jsou tvoje, nechám to na tobě, egyptský svato římský voják poběží vedle tvého koně, je ve velkém nebeském štítě, na koně k tobě se nevejde, bude na tebe hledět i ze země, štítem zakryje i slunce, ve stínu tě lépe ochraňuje, moc tě miluje, všechno je tu, ale zcela špatně, nechápu co se děje, matka přírody tě chce, při psaní tohoto textu, se Rea s Tethys přes Dionu bije, krupobití vše symbolizuje, Rea ohřívala láskou vodu, bylo pláče trochu, Tethys měnila vše v led vládnu vzduch prázdnu, ale miluji tě také, mám pro tebe radu, já za to nemohu, jak já jen to řeknu, Diona přidala trochu Uranosova energetického blesku, nehledej prosím nikde jinde něhu, nemáme už sněhu, láskami všech jednadvaceti hvězd i měsíců tě zahřeju, jen prosím dopřej jihu, srdíčkem svým tam prosím zabubnuj i jihem bez severu ti dopřeju, sever navrátíme opět masožravcům, oni dávají konec životu, není potřeba tolik čističů, máme silnější Reu, ve střebávání není potřeba hledat další evoluční pravdu, therapsidi čili i placento nosiči dali pokřtění prvním všežravcům i spárováním, po sléze přece pak i lidu po miliardovém dokončení evolučních stromů, kruhů i potravních kruhových řetězců, v celkovém smyslu i celého planetárního biorytmu.
Tvůj přátelský Lukáš rozen Mikuláš.
Měsíčkový růženec aneb svatozář
Dvacet jedna měsíčků proudí i ve výru za dimenzi vědomím i ve vnitřku, každý má jak si tak si také hvězdu, otočenou planetku, směřují ke třem zeměkoulím k obrazu i ve vnitřku v pevném již sňatku, k božímu údivu přírodnímu dílu patří k sobě již od začátku, planetární biorytmus žije tělem, duší i vědomím také v celku stejně jako obrazově k člověku. Dvanáct měsíců jen ve smysl přelivů, jen při třech zemských panen mám čtyři a půl cesty k jádru, nepočítej dvanáct měsíců na povrchu jedné země ve svém zaběhlém nesmyslu, neletím jen k asteroidovému pásu, ve čtyř dějovém podílu lomené ve slunku i v elipse svého osudu, krát tři zeměkoule i na hvězdném závěsu, devět měsíců krouží již u Saturnu, matka přírody potřebuje obnovu, matka boží povídá ve vzduch prázdnu, svatozář já Saturnu svému přinesu, ve hvězdách i já mám obnovu, ale věnuji se růstu, když já sama sebe pominu z dvaceti jednoho měsíčku dvacet sedm hvězdných galaxií rozvinu, nic neodečtu ani nepřičtu, žilo by se v nesmyslu, jen se takto vývinu, je to stále z jednoho měsíčku, ale svou cestu ve tři a půlovém i čtyř a půlovém či v pět a půlovém smyslu vedu, možná společně s utěšením potěšením i vyměšuju.
Čtyři koně
Nejsou to koně splašení, jsou jen větrem chlazení, duchem Uranose mého syna unášeni, během jsou přirozeně šťastni, lidé jsou jimi obohaceni, mají se společně rádi, navzájem si pomáhají, i když mají ruce nohy jiný, pátá cesta vede ke zplození, nežijte jen fantazií, hlava je o vědomí, opět ale o čtyřech cestách mluvím, vědomí, tři oči a mícha přeci, desítkou, ale vše nekončí, je to i o potomstvu, jedenáctou cestou Merkuru, víte, kde mám tu půlku i ve dvou lidech mám tu pětku cestu jednu.
