Pod myšlenkou počátku dějového života je nekonečné šumění v souznění vyslyš mě, ať tedy můj chrám ožije. I podstatou svatých Cyrila a Metoděje, byla myšlenka, kterou se snažili vnést mezi kacíře i vy jste děti moje, Cyril tedy povídá: nechej je matko boží, povídá si, ať materialismem žijí k uspokojenosti svých obydlí, ať srdce je k čistému duchu boha nebes omyje, ať souznění tvé duše, tikající hodiny nepřehluší, ať raději jsou tam slyšet duše jiných, třeba při dění, dějství někde v Kuchyni či někde blíže někde v posteli, nehledej na stropě kamení, otoč se srdcem ke svému andělu ženskému pohlaví, poslouchejte šepot, bůh i matka boží Vám napoví. Přiskočí svou řečí svatý Metoděj a povídá: nepřehánějte lidi zlatí, hlavně ať nejsou děti hladový, věnujte se více poli nezalézejte do kovárny, ve chvíli kdy tyto slova Metoděj dopoví, přišel smělý chlap plný sil s podkovami štěstí, já vyháním chlapy ve zbrani, začal radostí všechny obdarovávat úsměvem na tváři, všichni hleděli a sledovali dění, dějství ve vyprávění, že zapomněli i na ty hodiny, v tu ránu všichni ztuhly objevila se svatá Marie první na nebi i u nich v pokoji, nakoukla i do spižírny či komory, už svými vzdušnými ručičkami ometávala poličky, plné prachu byly, vyorané myši na ní koukaly, už ani ten hrášek tu nevidí, milý zlatí lidé i mí svatí poťte se raději k souznění vrátiti, v tu ránu to zvedlo Cyrila a Metoděje a šli na pole písně boží zpívati, lidé měli u srdce tolik hřejivosti, pole plné hojnosti, spižírny se začali plniti.
Vyprávění, na kterém zaspali:
Boží chrám matky přírody, její lůno nekonečné tvorby, nemusí mít nekonečné minerály i ona je živena přírodními kruhy, nedosáhne do své spižírny, evoluční tvorba je zvláštní, ale zapojím v bříšku svém i minerály, dojde k dění, dějství jinému i napojení, evoluce aneb jsme stvořeni potravními řetězci, láska prochází žaludkem, říkají si všichni. Nekonečné minerální souznění bylo stvořeno vzduch prázdnem i žhavými hlavními hvězdami, naproti sobě letící vytvořili tornádo proudící, jedna z nich vázala i ležaté osmičky, vzniklo lůno matky budoucí, když matka boží našla sama sebe kroužením, dostala se k druhé straně, kde zanechala zrakové ústrojí svoje, probudilo se i vědomí galaxie, středem bylo slunko, byla to stočená žena v prvopočátku až do konce, ale již měla i v lůnu svém batole, je to kraj slunce, podobné hřejivé lásce, hledala matka boží muže, narodil se v její myšlence po sléze v Egyptě vyšší bůh Re, ale nejvyšší bohyně Gaia tvořila stále své batole, ve svém chrámu myslela stále na muže, plnila sama sebe minerály v obraze z druhé strany dimenze, zde na zeměkouli v gravitaci tak nelze, muž musí svým děním, dějstvím ve hvězdě se svým zrakovým ústrojím s věděním i vědomím matky přírody hledat svoje slunce, pokud muži do hlavy nic nestoupne, myslí jen v objetí andělské, žena od chrámu otevře dveře, jen ona má klíče lásky, hřejivosti, vlídnosti, jemnosti, kde naleznete dimenzi vejce, galaxii i slunce, narodí se štěstí hvězdné, bude pokračování rodokmene, bude stále zeměkoule, bůh Hor miluje své slunce, matkou jeho je středová dimenze, prvního života přece.
Z toho plyne ponaučení, točilo se vše střídavě žena muž v evoluci, ale vždy ženo má ty jsi první, neztraťme spolu dění, dějství hvězdy, ale ty jsi v evoluci první, vzduch prázdno kde jsi.
