Rostu z plodu země, kytička je i ze mě, ale nežiji jen z pohanství zřejmě, tělo své umyji si v očistě, pochopením rostu ze země i z nebes, miluj už jen hvězdně, ať zeměkoule zůstane v přírodě, bez souznění nic nepřežije.
Kamilka poupátka měla, tvářička ji zrůžověla, šatem ladně i oděná byla, v lehkém oslovení květinková korunka v dění, dějství v seznámení okouzlila, Kamilka velmi milá, snad i setkání bude znova, její kytička ukazovala mi líbezná ramena, se střevíčky byla tam i Uranosova dušička, aby blíže nebesa byla, které obuté měla, své nožky chránila, Kamilku celou povznášela, vyšší se tedy stala, ve vzduchu prázdnu se svěže-sametově pohybovala, úsměvem zářila, hvězdička má se rozjasnila, srdíčky oplývala, atmosférou zazněla i její zádíčka, které k celé její postavě k celkové kráse velmi přispěla, už jen pohledem se loučila, má očka znova pohlédla, obě srdce nás hřála, láskyplná růžová vlna Kamilku doprovázela, matka boží matka příroda souznění ztratila, byla to jen dějová chvilka s děvčetem něžným se alespoň ve srdečné citové lásce objala, mám tě ráda matka boží zvolala, když se dívka překrásná otočením se svatým Mikulášem loučila, svátkem matka boží Kamilu určila, v navštívení pannu Marii u Kamilky zjevila.
