Kulatá kniha vědění otočila další stránku v kruzích, bylo v pradávných časech v jeho přednostech u titána Pontose u jeho kulatého ztvárnění nejenom v maličkostech, hvězd spoustu, zrodili s matkou boží života spoustu, počínaje vodní říší, kde i pračlověk hledal svoje vzkříšení, v evoluci započali všichni titáni zapisovat svými hvězdnými tužkami do svého i obrazu v dimenzi vejci i za nimi, takto si i spolu velmi rozuměli a snažili se spolu nezamotávat v kruzích, vzrůstalo tak přírodní vědění souzněním v přírodních kruzích v prostoru za dimenzi vědomím, hvězdy Pontosovi hvězdné galaxie, zapsali do mozaikového vědění, spoustu krásných rybiček v evoluci, záchytné velké obzory, činili svítivější hvězdy, zrodili tak přes polo titánku Dionu, Neptunovo ztvárnění opakovaně v houževnatosti i jednotlivci v předání ve hvězdné i evoluci, titán Pontos měl své vědění s matkou titánů nejvyšší bohyní Gaiou a Rheiou matkou přírodou v trochu jiné zamyšlenosti při čtení tam a zpátky, divil se při vzkříšení, že na zemi jeho syn nižšího božího smyslu na zemi bez mořské oblasti nebyl obalen mořskou slastí, byl uvnitř uvězněn někde v těle v zemském savci, matka boží s matkou přírodou vysvětlovali si, titáne můj synu Pontosi v moři umřel jsi, tví syni i dcery jsou ve vědění i v moři upáleni elektrostatickými neřestmi, vycucávali i tvé přírodní kruhy, objevovali se i nesmyslně někde v nějaké jakýsi televizi, matka boží s matkou přírody mysleli si, žije to snad někde ještě v moři, Titáne Pontosi ztratil jsi se snad někde ve své žbluňkavé řeči, ne povídá si se svým bratrem Uranosem někde v tunelovitých větvích se vzduch prázdnem i matky boží, chápeme to tady snad všichni, nebo kde jsme to vůbec skončili, máme snad zamrznuté zrakové ústrojí, mami křičí všichni titánští hoši, naše dcery nám hlásí samé bolesti, bůh země v zemském jádru snad neví kde skončili jeho přednosti, vykopali mu snad vědomí ti lidští uličníci, titán Uranos prosí matku boží, kde já mám svoje hvězdy u svého kulatého bříška, ztratil jsem všechny radosti, titán Kronos kouká z druhého krouživého boku i já jsem zcela nahý, řve už po svém slunci, mami! Veškerá přírodní tvorba byla usmrcena v kruzích v dění, dějství přeci, mí milí zlatí kluci i vnučky Uranosi, Pontosi, Kronosi, nezlobte se na mě já matka boží se svou otočenou sestrou, stvoříme znovu hvězdy i mi jsme si trochu hráli s planetárními trojúhelníky jen přeci, abychom obměkčili všechny strany, titán Kronos se trochu zlobí, od jak živa, byl jsem, žraví přeci, vždy jsme si tak hezky hráli, ve čtyř-dějství vždy jsme se smáli, evolucí ve vstřebání jsme dosáhli přeci, kdo dnes tedy hvězdy přináší, jsou v posledním savci, jaká strana bude první titáne Kronosi, na mě nezáleží, přeci řve na něj i Rheia někde ve slunci, jaký jsi, spletla jsem si tě z dcerou titána Uranose ve Venuši, matko boží vyvedla si nás snad v duši, jaký jsi taký jsi, započnu asi opět s děvčaty, sesunu novou obrazovou galaxii, započneme znova s evolucí, matko boží pořvává za dimenzi vejcem v obraze v obráceném minerálním obalen vzduch prázdnem opět v kouli titán Pontose já chci spět svoje ryby, ozvalo se zaskřípání hvízdavé i ve vědomí v posledním savci, naposled jsem měl hvězdy, bílé velryby, kurník já je nevidím, kde jsi vzal ten slovník Pontosi, objeví se u matky boží vzduch prázdnem někde ve čtení v zátiší, ach ti Češi, oni za vše můžou nebo kde jsme, ve Středozemi, vidí tam už jen matka boží v posledním savci, ach ty můj titáne Pontosi vyděšený, pošlu ti tam trochu přírodních kruhů v dění, dějství a opět pochopíš, než ti je zas někdo elektrostatickými signály ze satelitu vypálí. Naše poslední ztvárnění v Anupovi, nám pomůže se ve všem vrátit, má naše sedmitečné vědomí, našich přání, to prostřední to jsme zase mi, i když víme, musíme se trochu i sami pochválit, hvězdná porota je někde v háji, už je jen v nás a s námi, jaké jsou naše krásné titánské tvorby. Vysušený urychlený Pontos ve jméně zemského tvorstva našeho obrazu vědomého jsem je sem snesla v přirozeném prostředí i narodila, hvězdy jsem měla abych rostla, pojmenovali si to na Merkura, stvořila jsem ho od Pluta, přes Uranose až k Pontosovi trochu i jinak, abych své objemné tělo i odměřila, kolem slunce se ještě trochu obšťastnila, já matka boží hledám východiska, abych Pontosova syna či dceru stvořila, aby se lidská Diona či Neptun v dítěti narodila, takto jsem ještě nikdy nezačínala, matka boží sama v sobě si v duši popovídala, v pláči jsem tu každý den umírala, musím za každou cenu svou přírodu ochraňovat, nenechám dimenzi vědomí své zakrňovat, růst v přírodním dění, dějství v minerálních kruzích i v souznění je podstata života, nechci pekelného draka, vnučky mé počkejte, než začnete padat, hvězda vyhasne až sama svého božího čtyř dějového syna budu ve svém vědění za dimenzi vejcem opět v náruči houpat, obnovím zeměkouli i svoje tři batolata, Kleopatra naše boží dcera vše ona si pamatovala, já ty kruhy přírodní kde já je ztratila, já abych ty satelity každý den jen proklínala, kde jsou ty časy kdy si i Césara brala, egyptské olympské doby bych to pojmenovala i César miloval bohy olympské Demokrata jsem pak i ponechala, hvězdu měl silnou jak planeta, ale zánik této poslední zeměkoule je tvrdá realita, poslední naděje je mé sedmitečné vědomí, má poslední příroda, posledního savce mám Anupa, můj milí synu vodní křtiteli titáne Pontosi, nenaříkej společně semnou s matkou boží ve středovém vědomí v posledním savci, bolí ho to přeci, nechejte ho lidští uličníci všichni přeci, záchranou je v tomto dějství, matka boží matka přírody je stále v obrovském pláči, pomožte si hlavně sami sobě, bez matky boží ona dopomůže jen přírodními kruhy, narostou-li ve vědění stvoří i hvězdy, složí si i vědění minerální někde za dimenzi vejcem ve své oblasti, stvoří hvězdy a budou sneseny i ty velryby, sundejte ty satelity.
Nářek vodního křtitele, tři bratři ve Venuši nebo v Marsu, přejeme vše nejlepší svému bratru zeměkouli
